Ve 40. letech 19. století se jako nová forma umění začíná prosazovat fotografie, která zejména impresionisty ovlivnila velkou měrou. Samotní umělci, jako například Degas či Monet, také vlastnili fotoaparáty a schopnost přístrojů zachytit krásu a pomíjivost okamžiku je vedla k neobvyklým experimentům s kompozicí. Velké množství impresionistických děl se tedy vzhledem blíží fotografii – jedná se například o oříznutí postav či scenérie a rozmazaná místa, která vyjadřovala dojem spontánnosti a pohybu.

Japonské dřevoryty

Významný vliv měly na impresionisty také japonské dřevoryty, které se objevily ve Francii v 50. letech 19. století díky obchodu a jimiž se nechalo inspirovat velké množství světových umělců.

Tyto grafické listy se brzy staly cílem sbírek i malířskými rekvizitami a svým odlišným pohledem na skutečnost představovaly protiklad k malířství západní tradice. Japonští umělci kombinovali plochy jednotné barvy se stylizovanými obrysy a zdůrazňovali přitom povrchový vzor listu než zobrazení perspektivy a prostoru, jak tomu bylo u západních umělců. Japonští tvůrci naznačovali prostorové vztahy tak, že umisťovali předměty jeden za druhý v rovinách, které se navzájem překrývaly, a stejně jako u fotografií byly postavy často seříznuty okrajem obrazu.

Další díly:

Umělecké předpoklady vzniku impresionismu – 1. Optika a tuby

Doba, ve které impresionisté tvořili, byla především obdobím průmyslové revoluce, nových vynálezů a objevů. Veřejnost se začala zajímat o nové technické vymoženosti a vědecká bádání a to ovlivnilo v mnohém soudobé malíře.

Významný vliv na malířství konce devatenáctého století měl hlavně vědecký výzkum v oblasti optiky a barvy, zejména práce francouzského chemika Eugéna Chevreula.  Tento Francouz zkoumal ve své barvířské dílně v Paříži na výrobu tapisérií Les Gobelins umístění jednotlivých barev a jejich vzájemné ovlivňování podle toho, na jakém místě se nacházejí a v jaké kombinaci. Svoje dílo zabývající se studiem světla a barev vydal roku 1839 pod názvem Principy harmonie a kontrastu barev a jejich aplikace na umění a poprvé v něm stanovil zákony změn barev použitých těsně vedle sebe.

Vědeckého pohledu na světlo a barvy a dalších důležitých výzkumů, například spektrální bádání Gustava Kirchhoffa a Roberta Bunsena, využívaly následně v hojné míře tzv. postimpresionistické směry, převážně pointilismus neboli neoimpresionismus, který na nových poznatcích o barvě, spektru a zákonech o světle vystavěl základy celého směru.

Vynález tub

Malbě v plenéru významnou měrou napomohl vynález kovových tub ve 40. letech 19. století. Do té doby se převážně používaly váčky z prasečích měchýřů, ale teprve díky barvám v tubách mohli malíři opustit ateliér a věnovat se malbě v plenéru. Nyní se již barvy mohly bez problémů přenášet z místa na místo, netvrdly a byly o poznání kvalitnější.

Další díly:

Umělecké předpoklady vzniku impresionismu – 2. Fotografie a dřevoryty

Boulevard Montmartre, Camille Pissarro, 1897

Hlavními tématy impresionistů jsou samozřejmě různé podoby krajiny, města a přírody zobrazované za různých atmosférických jevů. Častým námětem jejich děl jsou také zahrady, kde lidé tráví svůj volný čas nebo se věnují různým lehčím pracím.

V době impresionismu se také oblíbenou diváckou zábavou staly koňské dostihy, které ale většina umělců opomíjela – kromě Maneta a Degase, jenž vytvořil velké množství obrazů na toto téma.

Téma domácího života a každodenních rituálů se objevuje především v dílech malířek, které kvůli společenským poměrům v této době byly odkázány na tvorbu doma, protože žena-umělkyně se ve světě malířů těžko prosazovala a často jí to ani nebylo kvůli předsudkům umožněno.

The Cradle (Kolébka), Berthe Morisot, 1872

Naštěstí impresionismus je směrem, v němž se významně začínají prosazovat také právě ženy, především mimořádně úspěšná Berthe Morisot a Mary Cassatt. Jejich tvorba sice ctí impresionistické zásady, ale kvůli výše uvedeným okolnostem se více soustředí na zobrazení domácího života, portrétování žen a vztahu mezi matkou a dítětem.

Dalším velmi častým a významným námětem impresionistů se stal společenský život, ať už jde o zobrazování různých tanečních zábav, prostředí divadel, kaváren, koncertů či nejrůznějších společenských a kulturních akcí. Tyto městské zábavy byly pro malíře výborným prostředím pro zachycení pohybu, vířících barev a různých nuancí světla.

Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), Claude Monet, 1872

Impresionismus je umělecký směr, jenž vznikl ve Francii přibližně v polovině šedesátých let 19. století a trval do počátku 20. století. Typický impresionistický obraz poznáme většinou už na dálku – charakteristickým znakem tohoto směru je především důraz na okamžikovost, zobrazení bezprostředního dojmu a zachycení prchavých světelných jevů a barev v přírodě.

Tento přístup k malbě tedy znamenal opuštění tradic akademické ateliérové tvorby a přechod k rychlému způsobu malby v plenéru, což bylo pro soudobou generaci pobuřující. Impresionistické obrazy postrádají pečlivou vypracovanost a náročné kompozice starých mistrů, ale zobrazují okolní svět v momentální náladě a dávají důraz na vzácnost a jedinečnost rychle mizejícího dojmu.

Už několik malířů před impresionisty prohlédlo konzervatismus akademické tvorby a pokusilo se o hledání vlastní cesty v umění a zachycení skutečnosti, což mělo později na impresionisty významný vliv. Jako jeden z prvních zdrojů inspirace můžeme uvést anglické romantické krajináře 18. a 19. století, jako byli Joseph Mallord William Turner a John Constable. Dalšími prvky do vývoje impresionismu přispěl též romantický malíř Eugène Delacroix, Eugène Boudin, Charles Daubigny, či francouzští realisté tzv. „barbizonské školy“, mimo jiné Théodor Rousseau, Gustave Courbet a Jean-Baptiste Camille Corot. Jako samostatnou kapitolu hrající podstatnou roli pro vznik impresionismu můžeme též zmínit Edouarda Maneta, jenž se stal jednou z vůdčích osobností tohoto nového revolučního směru, i když se v zásadě nikdy neodklonil od principů realistické malby.

Bal du moulin de la Galette(Tanec v moulin de la Galette), Pierre-Auguste Renoir, 1876

Základním znakem impresionistické malby je čistá barevná skvrna, důležitá pro zachycení prchavosti světla a zářivé barevnosti krajiny. Téměř všichni impresionisté (vyjma například Pierre-Auguste Renoira či Edouarda Maneta) nepoužívají černou barvu ani kontury, ale hlavně zářivé, nemíchané barvy. Obrazy jsou tvořeny skicovitou, rychlou technikou, většinou krátkými tahy a lehkými doteky štětce. Kompozice bývá většinou dost jednoduchá, na rozdíl od komplikovaných a promyšlených maleb přijímaných do oficiálního Salonu, na kterých malíři pracovali i několik měsíců.

Velkou roli hraje též uplatnění optických zákonů, kdy se výsledný obraz barevných skvrn spojuje až v divákově oku. Malíři se díky novým poznatkům ve fyzice a optice  naučili vnímat tvary, barvitost a rozmanitost přírody i atmosférických jevů na základě vědeckých poznatků – tedy úplně jiným způsobem než dříve.

Co se týče techniky tvorby, impresionisté dávali přednost akvarelům, pastelům, rudce či barevným tužkám, a díky používání systému barevných skvrn a teorii rozkladu světla se jejich paleta výrazně zesvětluje a projasňuje.

Impresionismus je tedy revoluční umělecký směr, který ovlivnil několik generací budoucích malířů a dokázal konvenční akademickou tvorbu dostat ven do přírody mezi opravdové lidi.