Americký impresionismus v sobě kombinuje i prvky jiných malířských škol a směrů, převážně realismu a secese, čímž  překvapivě často vzniká velmi harmonická souhra. Mezi nejproslulejší malíře, kteří se alespoň částečně nechali ovlivnit impresionismem, patří mimo jiné James Whistler, Winslow Homer, Thomas Eakins a hlavně Mary Cassatt, jedna z prvních žen, která se začala malířstvím profesionálně živit a získala světový úspěch.

James Abbott McNeill Whistler (11. 7. 1834 – 17. 7. 1903)

James Whistler se sice narodil v Americe ve městě Lowell v Massachusetts, ale již roku 1855 se po třech letech strávených na vojenské akademii ve West Pointu vydal do Francie a začal studovat malířství ve známém ateliéru Charlese Gleyra. V Louvru Whistler obdivoval hlavně Velázqueze, orientální a dekorativní umění. Jeho přítel Fantin-Latour ho seznámil v této době s Courbetem, který se Whistlerovi stal dlouholetou inspirací.

Paříž se svými bulváry, kavárnami a městským životem Whistlera zcela uchvátila, ale když jeho raná díla uspěla v Anglii, usadil se v roce 1859 v Londýně, kde se jeho nejoblíbenějším motivem stala řeka Temže. Brzy ho také velmi ovlivnily japonské dřevoryty, které jako jeden z prvních malířů pouze nenapodoboval, ale staly se součástí jeho malířského vyjádření.

Jeden z Whistlerových nejznámějších cyklů s názvem Nocturno, konkrétně například Nocturno v modré a zlaté (1872 – 1875), dokládá Whistlerovo splynutí s japonismem a dřevoryty – obrazy charakterizuje chladná paleta, dvourozměrnost a harmonické spojení barev. Londýn v pojetí Whistlera je plný síly, tajemna a dojmů. Whistler objevil mystickou a romantickou tvář Londýna, a impresionismus mu napomohl vyjádřit pocity na plátno.

Mezi další vynikající Whistlerova díla patří například Bílá dívka (1862), Aranžmá v šedé a černé: Portrét umělcovy matky (1871, všeobecně známý jako Whistlerova matka) či výzdoba slavného Pavího pokoje v londýnské rezidenci Fredericka Leylanda.

Bílá dívka, James Whistler, 1862

Nocturno v modré a zlaté: Starý most v Battersea, James Whistler, 1872-1875

Aranžmá v šedé a černé: Portrét umělcovy matky (Whistlerova matka), James Whistler, 1871

Detail výzdoby Pavího pokoje, James Whistler

Staropražská zákoutí, Jakub Schikaneder, 1907 - 1909

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Ve Veltruském parku, Antonín Slavíček, 1896

Vedoucím duchem celé krajinářské generace a nejvýznamnějším představitelem českého impresionismu se stal Antonín Slavíček (16. 5. 1870 – 1. 2. 1910). Velký vliv na jeho tvorbu měl především jeho pražský původ a náboženská výchova, takže poté, co se stává jedním z prvních žáků Mařákovy krajinářské školy, je schopen díky svým předpokladům a nadání využít spontánnost svého smyslového pojetí malby. Stává se malířskou osobností, které se podařilo spojit dědictví realistických malířů a impresionistickou revoluci s českou tradicí smyslovosti a tělesnosti.

Slavíčkův vztah k Praze, v níž prožil svá dětská léta, se projevuje v jeho mistrovských dílech, kde se zabývá jak historickým kouzlem atmosféry města, tak i anonymitou člověka v davu a vlastními pocity. Další významnou součástí jeho rozsáhlé tvorby jsou motivy lesa, kde plně využívá své mistrovství v zachycení pohybu a rozechvělého světla. Jeho tvorbu ale tragicky ukončila náhlá mrtvice, po níž už Slavíček nebyl schopen malovat, a tak raději zvolil dobrovolnou smrt.

Dalším představitelem náladového malířství s tendencemi k symbolismu a secesi je Antonín Hudeček (14. 1. – 1872 – 11. 8. 1941), blízký přítel Antonína Slavíčka. Největší vliv na Hudečkovu tvorbu mělo studium v Mnichově a jeho následný návrat do Prahy roku 1893, kdy se již začínají díky Chittussimu a Mařákovi zhodnocovat nové přínosy evropského krajinářství. V Hudečkově tvorbě ale začínají postupně převládat melancholické rysy a v malbě krajin psychického a náladového zaměření pokračuje i v dalších letech.

Z Krkonoš - Cesta, Otokar Lebeda, 1894

Talent Otokara Lebedy (1877 – 1901), dalšího představitele Mařákovy školy, se začal projevovat již v raném věku a jeho dílo se stalo nedílnou součástí dějin české krajinomalby i přesto, že ukončil svůj život ve 24 letech. Nejvíce byl ovlivněn dílem Mařáka, Chittussiho a realistickými tendencemi českého malířství. Časem se začal více zaměřovat na psychické a emotivní vyjádření povahy přírody a hledal inspiraci v rozdílných koutech země.

Lebeda spolu se Slavíčkem a Hudečkem již tvoří skupinu malířů, která se začíná pomalu odlišovat od tradiční krajinomalby, a i když jim za vzor ještě stále slouží dědictví impresionismu, pouští se do nových experimentů a jejich malba získává více psychologický ráz. Zásadní dílo Otakara Lebedy Zabití muže bleskem se blíží až k hranicím expresionismu.

V dílech další řady malířů se později začínají již výrazně projevovat psychické motivy, duševno a též i figurální tematika, což se týká mimo jiné Jana Preislera, Maxe Švabinského či Miloše Jiránka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

Vesnická idyla, František Kaván, kolem roku 1910

V českém impresionismu se výrazně uplatnily ideály a nadšení mladé nastupující generace výtvarníků, jejichž tvůrčí možnosti a vztah k přírodě se staly dominantním principem ve vývoji české krajinomalby.

Příležitost hledat nové podněty a rozvíjet krajinomalbu poskytla mladé generaci zejména Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii. Sám Julius Mařák (29. 3. 1832 – 3. 10. 1899) se celý svůj život věnoval pouze krajinomalbě a díky své snaze o zobrazení náladovosti přírody a prchavosti viděného okamžiku dosáhl velkých úspěchů – navíc byl také jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla.

Spolu s Juliem Mařákem se též v české krajinomalbě tohoto období výrazně prosadil Antonín Chittussi (1. 12. 1847 – 1. 5. 1891), jenž od roku 1879 působil ve Francii, kde se pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy pokouší o lyrickou syntézu české krajiny a postupně dospívá k impresionismu.

V roce 1892 se uskutečňuje posmrtná výstava Chittussiho díla a ta poskytuje soudobé malířské generaci novou inspiraci – ať už jde o návaznost na tvorbu samotného Chittussiho a jeho plenérovou malbu barbizonské školy, či návrat k působení Antonína Mánesa a jeho obrazy využívající tendence holandského barokního krajinářství 17. století.

Umělci z Mařákovy krajinářské školy tedy měli již určitý základ, ze kterého mohla vyrůstat jejich vlastní tvorba. Zdroje a náměty ale také nacházeli v dílech svých krajinářských předchůdců i současníků. V tomto období se postupně uplatnilo množství malířů různorodého zaměření a odlišného nadání jako například Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Hudeček, Antonín Kalvoda, Bohuslav Dvořák, Václav Březina, Josef Holub, Jan Minařík, Bohumil Plaške, Ferdinand Engelmüller, František Pečinka a další.

Skály, Antonín Chittussi, kolem 1865

Jedním z nejvýraznějších žáků Mařákovy školy je bezesporu František Kaván (10. 9. 1866 – 16. 12. 1941), jenž se po realistických a symbolistických začátcích začíná plně věnovat krajinomalbě. Jeho dílo se ale odlišuje od jiných krajinářů především svým duchovním a meditačním zaměřením, kdy se odklání od vlivů Julia Mařáka a Antonína Chittussiho a následuje svou vlastní cestu pokory před přírodou, citlivosti, hledání duchovního smyslu lidské existence a touhu po objevení tajemství přírody. V rámci akademických studií se svými spolužáky Slavíčkem, Dvořákem a dalšími poznával nová místa české krajiny, nechával se upoutat krásami přírody a z takového putování a objevování získával nové podněty pro svá díla.

Ohlasy pravého impresionismu se ale začínají projevovat až v jeho pozdní tvorbě, kdy po negativní kritice svých obrazů upouští od snahy po duchovním a magickém zobrazení krajiny a zabývá se více světlem a atmosférou.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

U řeky, Václav Radimský

Na konci 19. století postupně začíná upadat tvorba umělců tzv. generace Národního divadla a přichází noví umělci, jež se snaží vyrovnat s výsledky a podněty, které do ostatních evropských zemí přinesl impresionismus, ve Francii už pomalu zanikající.

Česká krajinomalba v devadesátých letech zahrnovala spoustu nových prvků – začíná se uplatňovat moderní malba a nové poznatky, formy a směry. Mimo jiné se začíná prosazovat naturalismus, analytické zpracovávání skutečnosti pomocí barvy, světla a organické proměnlivosti a také především snaha o celistvost. Čeští krajináři se pokouší propojit mnoho různorodých prvků a jevů v jeden celek a tím se výrazně odlišují od svých předchůdců, jež se převážně vždy orientovali spíše jednostranně.

Prvním českým malířem, jenž pojal za své myšlenky a vize francouzského impresionismu, byl Václav Radimský (6.10. 1867 – 31. 1. 1946). Do Francie se dostává poprvé již v 80. letech a v roce 1891 se stal členem malířské komunity ve slavném Barbizonu, kde se seznámil s impresionisty a navázal přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem. Během 90. let přesidluje do vesničky Le Goulet blízko Giverny, kde tvořil jeho oblíbený mistr Monet, a snaží se problémy české krajinomalby řešit přesným a důsledným uplatněním impresionismu.

Díky němu se roku 1899 na pražské výstavě česká veřejnost poprvé seznamuje s francouzským impresionismem a přijetí a zpracování podnětů poskytnutých impresionistickou tvorbou se stává novým významným úkolem české krajinomalby. V tomto odvětví českého umění se ještě výrazněji projevoval vztah k místu, domácí tradice a snaha o začlenění české výtvarné tvorby do moderního světového umění.

Pouť u sv. Antonínka, Joža Uprka, 1894

Spolu s Václavem Radimským se průkopnický pohled na malbu v těchto letech snaží další významný malíř Joža Uprka (1861 – 1940), jenž pravděpodobně do té doby nejúspěšněji zužitkoval bezprostřední vnímání skutečnosti. Jeho nezvykle prosvětlená malba, idealizace a lyrizace venkova zavedla do české krajinomalby nové motivy – uplatnění národnostních témat v malbě, náladové zobrazování krajiny a experimenty se světlem.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

Ve 40. letech 19. století se jako nová forma umění začíná prosazovat fotografie, která zejména impresionisty ovlivnila velkou měrou. Samotní umělci, jako například Degas či Monet, také vlastnili fotoaparáty a schopnost přístrojů zachytit krásu a pomíjivost okamžiku je vedla k neobvyklým experimentům s kompozicí. Velké množství impresionistických děl se tedy vzhledem blíží fotografii – jedná se například o oříznutí postav či scenérie a rozmazaná místa, která vyjadřovala dojem spontánnosti a pohybu.

Japonské dřevoryty

Významný vliv měly na impresionisty také japonské dřevoryty, které se objevily ve Francii v 50. letech 19. století díky obchodu a jimiž se nechalo inspirovat velké množství světových umělců.

Tyto grafické listy se brzy staly cílem sbírek i malířskými rekvizitami a svým odlišným pohledem na skutečnost představovaly protiklad k malířství západní tradice. Japonští umělci kombinovali plochy jednotné barvy se stylizovanými obrysy a zdůrazňovali přitom povrchový vzor listu než zobrazení perspektivy a prostoru, jak tomu bylo u západních umělců. Japonští tvůrci naznačovali prostorové vztahy tak, že umisťovali předměty jeden za druhý v rovinách, které se navzájem překrývaly, a stejně jako u fotografií byly postavy často seříznuty okrajem obrazu.

Další díly:

Umělecké předpoklady vzniku impresionismu – 1. Optika a tuby

Doba, ve které impresionisté tvořili, byla především obdobím průmyslové revoluce, nových vynálezů a objevů. Veřejnost se začala zajímat o nové technické vymoženosti a vědecká bádání a to ovlivnilo v mnohém soudobé malíře.

Významný vliv na malířství konce devatenáctého století měl hlavně vědecký výzkum v oblasti optiky a barvy, zejména práce francouzského chemika Eugéna Chevreula.  Tento Francouz zkoumal ve své barvířské dílně v Paříži na výrobu tapisérií Les Gobelins umístění jednotlivých barev a jejich vzájemné ovlivňování podle toho, na jakém místě se nacházejí a v jaké kombinaci. Svoje dílo zabývající se studiem světla a barev vydal roku 1839 pod názvem Principy harmonie a kontrastu barev a jejich aplikace na umění a poprvé v něm stanovil zákony změn barev použitých těsně vedle sebe.

Vědeckého pohledu na světlo a barvy a dalších důležitých výzkumů, například spektrální bádání Gustava Kirchhoffa a Roberta Bunsena, využívaly následně v hojné míře tzv. postimpresionistické směry, převážně pointilismus neboli neoimpresionismus, který na nových poznatcích o barvě, spektru a zákonech o světle vystavěl základy celého směru.

Vynález tub

Malbě v plenéru významnou měrou napomohl vynález kovových tub ve 40. letech 19. století. Do té doby se převážně používaly váčky z prasečích měchýřů, ale teprve díky barvám v tubách mohli malíři opustit ateliér a věnovat se malbě v plenéru. Nyní se již barvy mohly bez problémů přenášet z místa na místo, netvrdly a byly o poznání kvalitnější.

Další díly:

Umělecké předpoklady vzniku impresionismu – 2. Fotografie a dřevoryty

Un dimanche après-midi à l'Île de la Grande Jatte (Nedělní odpoledne na ostrově Grande jatte), Georges Seurat, 1884 - 1886

Roku 1883 se Claude Monet stěhuje do Giverny, kde zůstává až do konce svého života. Na scénu přichází noví umělci jako je Georges Seurat s novým vědeckým pojetím impresionismu, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Gauguin či Vincent van Gogh, kteří spolu s Cézannem představují jádro nových postimpresionistických umělců.

Mezitím Durand-Rouel opět pořádá výstavu impresionistické tvorby, tentokrát v Americe, a obrazy jsou překvapivě dobře přijaty. Impresionismus se postupně stává významným směrem a kromě několika umělců včetně Alfréda Sisleyho, který se dočkal uznání až po své smrti roku 1899, se většina impresionistů dožila ocenění svých obrazů a zaslouženého finančního úspěchu.

Na tento revoluční směr později navazují další moderní směry a těžko říct, jestli by byly schopné vývoje nebýt těchto pokrokových umělců, kteří se nebáli prosazovat své názory i přes nepochopení a kritiku veřejnosti a oficiálních malířů. Neocenitelné dědictví impresionismu, které zde tito věčně posmívaní umělci zanechali, významně poznamenalo budoucí generace a navždy změnilo dějiny umění.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Soleil couchant à Ivry (Západ slunce v Ivry), Armand Guillaumin, 1873

Další výstava skupiny se koná roku 1879 a pro jistotu je z ní vynecháno slovo „impresionistická“. Na výstavu sice přichází dostatek návštěvníků, ale umělci sklízejí již tradiční kritiku. Tato výstava měla ale mimo jiné podstatný vliv na Georgese Seurata, budoucího přestavitele pointilismu, který po zhlédnutí impresionistických děl zanechává studií a zakládá s přáteli vlastní ateliér.

Páté výstavy v roce 1880 se neúčastní Renoir, Monet, Sisley ani Cézanne, jelikož se tento rok rozhodli poslat své práce do Salonu. V ten samý čas uspořádala redakce časopisu La Vie Moderne samostatnou výstavu Monetových maleb a také Pierre-Auguste Renoir se konečně dočkává uznání svých děl. Jeho obraz je roku 1879 přijat do Salonu, načež získává výnosné portrétní zakázky a jeho finanční situace se velmi zlepšuje.

Na sedmé výstavě roku 1882 je zastoupeno snad nejvíce nejvýznamnějších impresionistických umělců a kromě tradiční skupiny se účastní i Armand Guillaumin. Na druhou stranu je ale ze skupiny vyloučen Edgar Degas, který si navíc s sebou bere svoji chráněnku Mary Cassatt, jelikož do skupiny prosazuje přijetí malíře Jeana F. Raffaeliho, k němuž ostatní členové cítí nesympatie.

Díky změně podmínek přijímání obrazů do Salonu dochází  k přijetí Cézannova díla a úspěchu se dočkal i Manet, který ale v následujícím roce umírá. Poté, co Durand-Ruel v letech 1882 – 1883 vystavuje v Londýně další impresionistické obrazy a opět sklízí nepochopení, kritiku a nezájem o koupi, spousta umělců propadá do deprese a několik z nich si začíná individuálně hledat nový styl tvorby odlišný od impresionismu.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

Le déjeuner sur l'herbe (Snídaně v trávě), Edouard Manet, 1863

24. 3. 1875 proběhla aukce 73 impresionistických obrazů v paláci Drouot, kde malíři zamýšleli vydělat alespoň trochu peněz, ale vše skončilo naprostým fiaskem a zesměšněním skupiny těchto nezávislých umělců.

Jediný úspěch zaznamenal v této době Edouard Manet, dalo by se říci duchovní vůdce impresionistické skupiny, i když se neúčastnil společných výstav a vždy si ponechával jistou nezávislost. V roce 1876, odmítnut oficiálním Salonem, uspořádal Manet samostatnou výstavu vlastních obrazů, která se těšila velkému zájmu veřejnosti.

2. impresionistická výstava proběhla v dubnu 1876 a zúčastnilo se jí 20 malířů s 252 díly, mimo jiné například Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir, Alfred Sisley, Berthe Morisot či Edgar Degas. Bohužel následovala další vlna nepochopení a kritiky jako u první výstavy za údajnou „nedokončenost“ maleb, barevnost i náměty.

Monet poté odjíždí do Paříže, kde začíná vytvářet své proslulé cykly obrazů (například katedrály v Rouenu), a ke skupině se připojuje Američanka Mary Cassatt a Paul Gauguin, budoucí významný představitel postimpresionistického směru. Roku 1878 dochází k bankrotu významného sběratele umění Hoschedého, a všechny obrazy, co vlastnil, jsou následně prodávány v aukci, což znamená, že díla impresionistů jsou opět kupována za katastrofálně nízké ceny.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta