Staropražská zákoutí, Jakub Schikaneder, 1907 - 1909

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů