Vesnická idyla, František Kaván, kolem roku 1910

V českém impresionismu se výrazně uplatnily ideály a nadšení mladé nastupující generace výtvarníků, jejichž tvůrčí možnosti a vztah k přírodě se staly dominantním principem ve vývoji české krajinomalby.

Příležitost hledat nové podněty a rozvíjet krajinomalbu poskytla mladé generaci zejména Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii. Sám Julius Mařák (29. 3. 1832 – 3. 10. 1899) se celý svůj život věnoval pouze krajinomalbě a díky své snaze o zobrazení náladovosti přírody a prchavosti viděného okamžiku dosáhl velkých úspěchů – navíc byl také jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla.

Spolu s Juliem Mařákem se též v české krajinomalbě tohoto období výrazně prosadil Antonín Chittussi (1. 12. 1847 – 1. 5. 1891), jenž od roku 1879 působil ve Francii, kde se pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy pokouší o lyrickou syntézu české krajiny a postupně dospívá k impresionismu.

V roce 1892 se uskutečňuje posmrtná výstava Chittussiho díla a ta poskytuje soudobé malířské generaci novou inspiraci – ať už jde o návaznost na tvorbu samotného Chittussiho a jeho plenérovou malbu barbizonské školy, či návrat k působení Antonína Mánesa a jeho obrazy využívající tendence holandského barokního krajinářství 17. století.

Umělci z Mařákovy krajinářské školy tedy měli již určitý základ, ze kterého mohla vyrůstat jejich vlastní tvorba. Zdroje a náměty ale také nacházeli v dílech svých krajinářských předchůdců i současníků. V tomto období se postupně uplatnilo množství malířů různorodého zaměření a odlišného nadání jako například Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Hudeček, Antonín Kalvoda, Bohuslav Dvořák, Václav Březina, Josef Holub, Jan Minařík, Bohumil Plaške, Ferdinand Engelmüller, František Pečinka a další.

Skály, Antonín Chittussi, kolem 1865

Jedním z nejvýraznějších žáků Mařákovy školy je bezesporu František Kaván (10. 9. 1866 – 16. 12. 1941), jenž se po realistických a symbolistických začátcích začíná plně věnovat krajinomalbě. Jeho dílo se ale odlišuje od jiných krajinářů především svým duchovním a meditačním zaměřením, kdy se odklání od vlivů Julia Mařáka a Antonína Chittussiho a následuje svou vlastní cestu pokory před přírodou, citlivosti, hledání duchovního smyslu lidské existence a touhu po objevení tajemství přírody. V rámci akademických studií se svými spolužáky Slavíčkem, Dvořákem a dalšími poznával nová místa české krajiny, nechával se upoutat krásami přírody a z takového putování a objevování získával nové podněty pro svá díla.

Ohlasy pravého impresionismu se ale začínají projevovat až v jeho pozdní tvorbě, kdy po negativní kritice svých obrazů upouští od snahy po duchovním a magickém zobrazení krajiny a zabývá se více světlem a atmosférou.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

U řeky, Václav Radimský

Na konci 19. století postupně začíná upadat tvorba umělců tzv. generace Národního divadla a přichází noví umělci, jež se snaží vyrovnat s výsledky a podněty, které do ostatních evropských zemí přinesl impresionismus, ve Francii už pomalu zanikající.

Česká krajinomalba v devadesátých letech zahrnovala spoustu nových prvků – začíná se uplatňovat moderní malba a nové poznatky, formy a směry. Mimo jiné se začíná prosazovat naturalismus, analytické zpracovávání skutečnosti pomocí barvy, světla a organické proměnlivosti a také především snaha o celistvost. Čeští krajináři se pokouší propojit mnoho různorodých prvků a jevů v jeden celek a tím se výrazně odlišují od svých předchůdců, jež se převážně vždy orientovali spíše jednostranně.

Prvním českým malířem, jenž pojal za své myšlenky a vize francouzského impresionismu, byl Václav Radimský (6.10. 1867 – 31. 1. 1946). Do Francie se dostává poprvé již v 80. letech a v roce 1891 se stal členem malířské komunity ve slavném Barbizonu, kde se seznámil s impresionisty a navázal přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem. Během 90. let přesidluje do vesničky Le Goulet blízko Giverny, kde tvořil jeho oblíbený mistr Monet, a snaží se problémy české krajinomalby řešit přesným a důsledným uplatněním impresionismu.

Díky němu se roku 1899 na pražské výstavě česká veřejnost poprvé seznamuje s francouzským impresionismem a přijetí a zpracování podnětů poskytnutých impresionistickou tvorbou se stává novým významným úkolem české krajinomalby. V tomto odvětví českého umění se ještě výrazněji projevoval vztah k místu, domácí tradice a snaha o začlenění české výtvarné tvorby do moderního světového umění.

Pouť u sv. Antonínka, Joža Uprka, 1894

Spolu s Václavem Radimským se průkopnický pohled na malbu v těchto letech snaží další významný malíř Joža Uprka (1861 – 1940), jenž pravděpodobně do té doby nejúspěšněji zužitkoval bezprostřední vnímání skutečnosti. Jeho nezvykle prosvětlená malba, idealizace a lyrizace venkova zavedla do české krajinomalby nové motivy – uplatnění národnostních témat v malbě, náladové zobrazování krajiny a experimenty se světlem.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů