U řeky, Václav Radimský

Na konci 19. století postupně začíná upadat tvorba umělců tzv. generace Národního divadla a přichází noví umělci, jež se snaží vyrovnat s výsledky a podněty, které do ostatních evropských zemí přinesl impresionismus, ve Francii už pomalu zanikající.

Česká krajinomalba v devadesátých letech zahrnovala spoustu nových prvků – začíná se uplatňovat moderní malba a nové poznatky, formy a směry. Mimo jiné se začíná prosazovat naturalismus, analytické zpracovávání skutečnosti pomocí barvy, světla a organické proměnlivosti a také především snaha o celistvost. Čeští krajináři se pokouší propojit mnoho různorodých prvků a jevů v jeden celek a tím se výrazně odlišují od svých předchůdců, jež se převážně vždy orientovali spíše jednostranně.

Prvním českým malířem, jenž pojal za své myšlenky a vize francouzského impresionismu, byl Václav Radimský (6.10. 1867 – 31. 1. 1946). Do Francie se dostává poprvé již v 80. letech a v roce 1891 se stal členem malířské komunity ve slavném Barbizonu, kde se seznámil s impresionisty a navázal přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem. Během 90. let přesidluje do vesničky Le Goulet blízko Giverny, kde tvořil jeho oblíbený mistr Monet, a snaží se problémy české krajinomalby řešit přesným a důsledným uplatněním impresionismu.

Díky němu se roku 1899 na pražské výstavě česká veřejnost poprvé seznamuje s francouzským impresionismem a přijetí a zpracování podnětů poskytnutých impresionistickou tvorbou se stává novým významným úkolem české krajinomalby. V tomto odvětví českého umění se ještě výrazněji projevoval vztah k místu, domácí tradice a snaha o začlenění české výtvarné tvorby do moderního světového umění.

Pouť u sv. Antonínka, Joža Uprka, 1894

Spolu s Václavem Radimským se průkopnický pohled na malbu v těchto letech snaží další významný malíř Joža Uprka (1861 – 1940), jenž pravděpodobně do té doby nejúspěšněji zužitkoval bezprostřední vnímání skutečnosti. Jeho nezvykle prosvětlená malba, idealizace a lyrizace venkova zavedla do české krajinomalby nové motivy – uplatnění národnostních témat v malbě, náladové zobrazování krajiny a experimenty se světlem.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

Studenti v akademii École

Z čistě encyklopedického hlediska můžeme impresionismus definovat jako umělecký směr zahrnující převážně malířství, ale i sochařství a grafiku, který vzniká přibližně v polovině šedesátých let 19. století ve Francii a trvá do počátku 20. století.

Ke vzniku tohoto směru ale začínají určité skupiny umělců inklinovat už mnohem dříve, kdy některé francouzské malíře začíná popouzet dogma ateliérové malby a privilegium pařížského Salonu, jenž prezentuje široké veřejnosti pouze oficiální francouzské výtvarné umění.

Exponáty pro Salon byly vybírány Akademií výtvarných umění, která kategoricky přijímala pouze umělecká díla zabývající se převážně mytologickou, náboženskou a historickou tematikou. Dále se tato díla musela též vyznačovat dokonale vybroušenou malířskou technikou, uhlazeností tahů štětce a pečlivě vybranou kompozicí, takže malíři, kteří chtěli uspět u laické veřejnosti i mezi uměleckými kritiky, byli nuceni odložit veškerou svou fantazii a slepě kopírovat historická fakta, mýty či biblické příběhy, aniž mohli do díla vnést nějaký vlastní nápad nebo pokusit se o zobrazení člověka moderní francouzské společnosti.

Zrození Venuše, Alexandre Cabanel, 1863

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

]]> http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/impresionismus-ve-francii-1-pocatky/feed/ 0 http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/co-je-to-impresionismus/ http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/co-je-to-impresionismus/#comments Sun, 13 Sep 2009 12:33:27 +0000 admin http://www.impresionismus.cz/?p=11

Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), Claude Monet, 1872

Impresionismus je umělecký směr, jenž vznikl ve Francii přibližně v polovině šedesátých let 19. století a trval do počátku 20. století. Typický impresionistický obraz poznáme většinou už na dálku – charakteristickým znakem tohoto směru je především důraz na okamžikovost, zobrazení bezprostředního dojmu a zachycení prchavých světelných jevů a barev v přírodě.

Tento přístup k malbě tedy znamenal opuštění tradic akademické ateliérové tvorby a přechod k rychlému způsobu malby v plenéru, což bylo pro soudobou generaci pobuřující. Impresionistické obrazy postrádají pečlivou vypracovanost a náročné kompozice starých mistrů, ale zobrazují okolní svět v momentální náladě a dávají důraz na vzácnost a jedinečnost rychle mizejícího dojmu.

Už několik malířů před impresionisty prohlédlo konzervatismus akademické tvorby a pokusilo se o hledání vlastní cesty v umění a zachycení skutečnosti, což mělo později na impresionisty významný vliv. Jako jeden z prvních zdrojů inspirace můžeme uvést anglické romantické krajináře 18. a 19. století, jako byli Joseph Mallord William Turner a John Constable. Dalšími prvky do vývoje impresionismu přispěl též romantický malíř Eugène Delacroix, Eugène Boudin, Charles Daubigny, či francouzští realisté tzv. „barbizonské školy“, mimo jiné Théodor Rousseau, Gustave Courbet a Jean-Baptiste Camille Corot. Jako samostatnou kapitolu hrající podstatnou roli pro vznik impresionismu můžeme též zmínit Edouarda Maneta, jenž se stal jednou z vůdčích osobností tohoto nového revolučního směru, i když se v zásadě nikdy neodklonil od principů realistické malby.

Bal du moulin de la Galette(Tanec v moulin de la Galette), Pierre-Auguste Renoir, 1876

Základním znakem impresionistické malby je čistá barevná skvrna, důležitá pro zachycení prchavosti světla a zářivé barevnosti krajiny. Téměř všichni impresionisté (vyjma například Pierre-Auguste Renoira či Edouarda Maneta) nepoužívají černou barvu ani kontury, ale hlavně zářivé, nemíchané barvy. Obrazy jsou tvořeny skicovitou, rychlou technikou, většinou krátkými tahy a lehkými doteky štětce. Kompozice bývá většinou dost jednoduchá, na rozdíl od komplikovaných a promyšlených maleb přijímaných do oficiálního Salonu, na kterých malíři pracovali i několik měsíců.

Velkou roli hraje též uplatnění optických zákonů, kdy se výsledný obraz barevných skvrn spojuje až v divákově oku. Malíři se díky novým poznatkům ve fyzice a optice  naučili vnímat tvary, barvitost a rozmanitost přírody i atmosférických jevů na základě vědeckých poznatků – tedy úplně jiným způsobem než dříve.

Co se týče techniky tvorby, impresionisté dávali přednost akvarelům, pastelům, rudce či barevným tužkám, a díky používání systému barevných skvrn a teorii rozkladu světla se jejich paleta výrazně zesvětluje a projasňuje.

Impresionismus je tedy revoluční umělecký směr, který ovlivnil několik generací budoucích malířů a dokázal konvenční akademickou tvorbu dostat ven do přírody mezi opravdové lidi.