Staropražská zákoutí, Jakub Schikaneder, 1907 - 1909

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Ve Veltruském parku, Antonín Slavíček, 1896

Vedoucím duchem celé krajinářské generace a nejvýznamnějším představitelem českého impresionismu se stal Antonín Slavíček (16. 5. 1870 – 1. 2. 1910). Velký vliv na jeho tvorbu měl především jeho pražský původ a náboženská výchova, takže poté, co se stává jedním z prvních žáků Mařákovy krajinářské školy, je schopen díky svým předpokladům a nadání využít spontánnost svého smyslového pojetí malby. Stává se malířskou osobností, které se podařilo spojit dědictví realistických malířů a impresionistickou revoluci s českou tradicí smyslovosti a tělesnosti.

Slavíčkův vztah k Praze, v níž prožil svá dětská léta, se projevuje v jeho mistrovských dílech, kde se zabývá jak historickým kouzlem atmosféry města, tak i anonymitou člověka v davu a vlastními pocity. Další významnou součástí jeho rozsáhlé tvorby jsou motivy lesa, kde plně využívá své mistrovství v zachycení pohybu a rozechvělého světla. Jeho tvorbu ale tragicky ukončila náhlá mrtvice, po níž už Slavíček nebyl schopen malovat, a tak raději zvolil dobrovolnou smrt.

Dalším představitelem náladového malířství s tendencemi k symbolismu a secesi je Antonín Hudeček (14. 1. – 1872 – 11. 8. 1941), blízký přítel Antonína Slavíčka. Největší vliv na Hudečkovu tvorbu mělo studium v Mnichově a jeho následný návrat do Prahy roku 1893, kdy se již začínají díky Chittussimu a Mařákovi zhodnocovat nové přínosy evropského krajinářství. V Hudečkově tvorbě ale začínají postupně převládat melancholické rysy a v malbě krajin psychického a náladového zaměření pokračuje i v dalších letech.

Z Krkonoš - Cesta, Otokar Lebeda, 1894

Talent Otokara Lebedy (1877 – 1901), dalšího představitele Mařákovy školy, se začal projevovat již v raném věku a jeho dílo se stalo nedílnou součástí dějin české krajinomalby i přesto, že ukončil svůj život ve 24 letech. Nejvíce byl ovlivněn dílem Mařáka, Chittussiho a realistickými tendencemi českého malířství. Časem se začal více zaměřovat na psychické a emotivní vyjádření povahy přírody a hledal inspiraci v rozdílných koutech země.

Lebeda spolu se Slavíčkem a Hudečkem již tvoří skupinu malířů, která se začíná pomalu odlišovat od tradiční krajinomalby, a i když jim za vzor ještě stále slouží dědictví impresionismu, pouští se do nových experimentů a jejich malba získává více psychologický ráz. Zásadní dílo Otakara Lebedy Zabití muže bleskem se blíží až k hranicím expresionismu.

V dílech další řady malířů se později začínají již výrazně projevovat psychické motivy, duševno a též i figurální tematika, což se týká mimo jiné Jana Preislera, Maxe Švabinského či Miloše Jiránka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

U řeky, Václav Radimský

Na konci 19. století postupně začíná upadat tvorba umělců tzv. generace Národního divadla a přichází noví umělci, jež se snaží vyrovnat s výsledky a podněty, které do ostatních evropských zemí přinesl impresionismus, ve Francii už pomalu zanikající.

Česká krajinomalba v devadesátých letech zahrnovala spoustu nových prvků – začíná se uplatňovat moderní malba a nové poznatky, formy a směry. Mimo jiné se začíná prosazovat naturalismus, analytické zpracovávání skutečnosti pomocí barvy, světla a organické proměnlivosti a také především snaha o celistvost. Čeští krajináři se pokouší propojit mnoho různorodých prvků a jevů v jeden celek a tím se výrazně odlišují od svých předchůdců, jež se převážně vždy orientovali spíše jednostranně.

Prvním českým malířem, jenž pojal za své myšlenky a vize francouzského impresionismu, byl Václav Radimský (6.10. 1867 – 31. 1. 1946). Do Francie se dostává poprvé již v 80. letech a v roce 1891 se stal členem malířské komunity ve slavném Barbizonu, kde se seznámil s impresionisty a navázal přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem. Během 90. let přesidluje do vesničky Le Goulet blízko Giverny, kde tvořil jeho oblíbený mistr Monet, a snaží se problémy české krajinomalby řešit přesným a důsledným uplatněním impresionismu.

Díky němu se roku 1899 na pražské výstavě česká veřejnost poprvé seznamuje s francouzským impresionismem a přijetí a zpracování podnětů poskytnutých impresionistickou tvorbou se stává novým významným úkolem české krajinomalby. V tomto odvětví českého umění se ještě výrazněji projevoval vztah k místu, domácí tradice a snaha o začlenění české výtvarné tvorby do moderního světového umění.

Pouť u sv. Antonínka, Joža Uprka, 1894

Spolu s Václavem Radimským se průkopnický pohled na malbu v těchto letech snaží další významný malíř Joža Uprka (1861 – 1940), jenž pravděpodobně do té doby nejúspěšněji zužitkoval bezprostřední vnímání skutečnosti. Jeho nezvykle prosvětlená malba, idealizace a lyrizace venkova zavedla do české krajinomalby nové motivy – uplatnění národnostních témat v malbě, náladové zobrazování krajiny a experimenty se světlem.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

Un dimanche après-midi à l'Île de la Grande Jatte (Nedělní odpoledne na ostrově Grande jatte), Georges Seurat, 1884 - 1886

Roku 1883 se Claude Monet stěhuje do Giverny, kde zůstává až do konce svého života. Na scénu přichází noví umělci jako je Georges Seurat s novým vědeckým pojetím impresionismu, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Gauguin či Vincent van Gogh, kteří spolu s Cézannem představují jádro nových postimpresionistických umělců.

Mezitím Durand-Rouel opět pořádá výstavu impresionistické tvorby, tentokrát v Americe, a obrazy jsou překvapivě dobře přijaty. Impresionismus se postupně stává významným směrem a kromě několika umělců včetně Alfréda Sisleyho, který se dočkal uznání až po své smrti roku 1899, se většina impresionistů dožila ocenění svých obrazů a zaslouženého finančního úspěchu.

Na tento revoluční směr později navazují další moderní směry a těžko říct, jestli by byly schopné vývoje nebýt těchto pokrokových umělců, kteří se nebáli prosazovat své názory i přes nepochopení a kritiku veřejnosti a oficiálních malířů. Neocenitelné dědictví impresionismu, které zde tito věčně posmívaní umělci zanechali, významně poznamenalo budoucí generace a navždy změnilo dějiny umění.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Soleil couchant à Ivry (Západ slunce v Ivry), Armand Guillaumin, 1873

Další výstava skupiny se koná roku 1879 a pro jistotu je z ní vynecháno slovo „impresionistická“. Na výstavu sice přichází dostatek návštěvníků, ale umělci sklízejí již tradiční kritiku. Tato výstava měla ale mimo jiné podstatný vliv na Georgese Seurata, budoucího přestavitele pointilismu, který po zhlédnutí impresionistických děl zanechává studií a zakládá s přáteli vlastní ateliér.

Páté výstavy v roce 1880 se neúčastní Renoir, Monet, Sisley ani Cézanne, jelikož se tento rok rozhodli poslat své práce do Salonu. V ten samý čas uspořádala redakce časopisu La Vie Moderne samostatnou výstavu Monetových maleb a také Pierre-Auguste Renoir se konečně dočkává uznání svých děl. Jeho obraz je roku 1879 přijat do Salonu, načež získává výnosné portrétní zakázky a jeho finanční situace se velmi zlepšuje.

Na sedmé výstavě roku 1882 je zastoupeno snad nejvíce nejvýznamnějších impresionistických umělců a kromě tradiční skupiny se účastní i Armand Guillaumin. Na druhou stranu je ale ze skupiny vyloučen Edgar Degas, který si navíc s sebou bere svoji chráněnku Mary Cassatt, jelikož do skupiny prosazuje přijetí malíře Jeana F. Raffaeliho, k němuž ostatní členové cítí nesympatie.

Díky změně podmínek přijímání obrazů do Salonu dochází  k přijetí Cézannova díla a úspěchu se dočkal i Manet, který ale v následujícím roce umírá. Poté, co Durand-Ruel v letech 1882 – 1883 vystavuje v Londýně další impresionistické obrazy a opět sklízí nepochopení, kritiku a nezájem o koupi, spousta umělců propadá do deprese a několik z nich si začíná individuálně hledat nový styl tvorby odlišný od impresionismu.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

Le déjeuner sur l'herbe (Snídaně v trávě), Edouard Manet, 1863

24. 3. 1875 proběhla aukce 73 impresionistických obrazů v paláci Drouot, kde malíři zamýšleli vydělat alespoň trochu peněz, ale vše skončilo naprostým fiaskem a zesměšněním skupiny těchto nezávislých umělců.

Jediný úspěch zaznamenal v této době Edouard Manet, dalo by se říci duchovní vůdce impresionistické skupiny, i když se neúčastnil společných výstav a vždy si ponechával jistou nezávislost. V roce 1876, odmítnut oficiálním Salonem, uspořádal Manet samostatnou výstavu vlastních obrazů, která se těšila velkému zájmu veřejnosti.

2. impresionistická výstava proběhla v dubnu 1876 a zúčastnilo se jí 20 malířů s 252 díly, mimo jiné například Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir, Alfred Sisley, Berthe Morisot či Edgar Degas. Bohužel následovala další vlna nepochopení a kritiky jako u první výstavy za údajnou „nedokončenost“ maleb, barevnost i náměty.

Monet poté odjíždí do Paříže, kde začíná vytvářet své proslulé cykly obrazů (například katedrály v Rouenu), a ke skupině se připojuje Američanka Mary Cassatt a Paul Gauguin, budoucí významný představitel postimpresionistického směru. Roku 1878 dochází k bankrotu významného sběratele umění Hoschedého, a všechny obrazy, co vlastnil, jsou následně prodávány v aukci, což znamená, že díla impresionistů jsou opět kupována za katastrofálně nízké ceny.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

Félix Nadar (Gaspard-Félix Tournachon)

27. prosince 1873 založila skupina radikálních francouzských umělců organizaci Société Anonyme, což bylo volné sdružení umělců požadujících nezávislost na oficiální akademické tvorbě. Jejich cílem bylo prosadit svobodu tvorby a dosáhnout toho, aby mohli svá díla vystavovat i jinde než v Salonu.

S cíli této organizace sympatizoval fotograf Félix Nadar, který Société Anonyme poskytl své ateliéry v domě č. 35 na pařížském boulevardu des Capucins. Výstava obrazů nezávislých na Salonu byla zahájena 15. 4. 1874 a trvala přesně jeden měsíc. Tvořilo ji celkem 165 obrazů a zúčastnilo se jí třicet budoucích členů impresionistické skupiny – mimo jiné např. H. G. Edgar Degas, Claude Monet, Paul Cézanne, Camille Pissarro, Berthe Morisot či Pierre-Auguste Renoir.

Výstava pobouřila veřejnost i kritiky. Neznámý novinář Louis Leroy této situace využil a proslavil se tím, že uveřejnil v časopise Charivari satirický článek s titulkem „Výstava impresionistů“, který byl napsán ve formě dialogu mezi Leroyem a imaginárním malířem Josephem Vincentem, jehož výstava oněch „odporných mazanic“ dovede až téměř na hranici šílenství.

Titulní stránka časopisu Le Charivari, březen 1833

Slovo „impresionismus“ použil Leroy ze dvou důvodů – jednak „dojem“ vyjadřoval účinek obrazů na diváka, což například reprezentovala rozčilená reakce malíře Vincenta. Jedno vystavené dílo prozatím neznámého malíře Moneta neslo ale také název Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), jež se později stalo nejtypičtějším a možná nejznámějším dílem impresionistického hnutí. Pojmenování impresionismus poté už této skupině malířů, i přes protesty některých členů, zůstalo. Veřejnost si jej totiž díky zlomyslnému útoku novináře Leroye velmi rychle zapamatovala.

Výstavou v roce 1874 se skupina těchto umělců tedy poprvé představila veřejnosti, ale i když tento rok znamená mezník ve vývoji impresionismu, k jeho vzniku nedošlo ze dne na den. Tuto výstavu navštívilo pouhých 3500 lidí, a to často jen ze zvědavosti, kterou v nich podmínil již zmíněný Leroyův článek. Ve Francii trval impresionismus přibližně dvacet let, ale další moderní směry, které na něj navazovaly, ať už se jedná např. o postimpresionismus, expresionismus či fauvismus, využívaly jeho tradic, myšlenek či nějakým způsobem přetvořené či pozměněné techniky ještě další desítky let.

Další díly:

Impresionismus ve Francii –1. Počátky

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

Studenti v akademii École

Z čistě encyklopedického hlediska můžeme impresionismus definovat jako umělecký směr zahrnující převážně malířství, ale i sochařství a grafiku, který vzniká přibližně v polovině šedesátých let 19. století ve Francii a trvá do počátku 20. století.

Ke vzniku tohoto směru ale začínají určité skupiny umělců inklinovat už mnohem dříve, kdy některé francouzské malíře začíná popouzet dogma ateliérové malby a privilegium pařížského Salonu, jenž prezentuje široké veřejnosti pouze oficiální francouzské výtvarné umění.

Exponáty pro Salon byly vybírány Akademií výtvarných umění, která kategoricky přijímala pouze umělecká díla zabývající se převážně mytologickou, náboženskou a historickou tematikou. Dále se tato díla musela též vyznačovat dokonale vybroušenou malířskou technikou, uhlazeností tahů štětce a pečlivě vybranou kompozicí, takže malíři, kteří chtěli uspět u laické veřejnosti i mezi uměleckými kritiky, byli nuceni odložit veškerou svou fantazii a slepě kopírovat historická fakta, mýty či biblické příběhy, aniž mohli do díla vnést nějaký vlastní nápad nebo pokusit se o zobrazení člověka moderní francouzské společnosti.

Zrození Venuše, Alexandre Cabanel, 1863

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

]]> http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/impresionismus-ve-francii-1-pocatky/feed/ 0 http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/temata-impresionistickych-maleb/ http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/temata-impresionistickych-maleb/#comments Sun, 13 Sep 2009 13:23:33 +0000 admin http://www.impresionismus.cz/?p=21

Boulevard Montmartre, Camille Pissarro, 1897

Hlavními tématy impresionistů jsou samozřejmě různé podoby krajiny, města a přírody zobrazované za různých atmosférických jevů. Častým námětem jejich děl jsou také zahrady, kde lidé tráví svůj volný čas nebo se věnují různým lehčím pracím.

V době impresionismu se také oblíbenou diváckou zábavou staly koňské dostihy, které ale většina umělců opomíjela – kromě Maneta a Degase, jenž vytvořil velké množství obrazů na toto téma.

Téma domácího života a každodenních rituálů se objevuje především v dílech malířek, které kvůli společenským poměrům v této době byly odkázány na tvorbu doma, protože žena-umělkyně se ve světě malířů těžko prosazovala a často jí to ani nebylo kvůli předsudkům umožněno.

The Cradle (Kolébka), Berthe Morisot, 1872

Naštěstí impresionismus je směrem, v němž se významně začínají prosazovat také právě ženy, především mimořádně úspěšná Berthe Morisot a Mary Cassatt. Jejich tvorba sice ctí impresionistické zásady, ale kvůli výše uvedeným okolnostem se více soustředí na zobrazení domácího života, portrétování žen a vztahu mezi matkou a dítětem.

Dalším velmi častým a významným námětem impresionistů se stal společenský život, ať už jde o zobrazování různých tanečních zábav, prostředí divadel, kaváren, koncertů či nejrůznějších společenských a kulturních akcí. Tyto městské zábavy byly pro malíře výborným prostředím pro zachycení pohybu, vířících barev a různých nuancí světla.

Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), Claude Monet, 1872

Impresionismus je umělecký směr, jenž vznikl ve Francii přibližně v polovině šedesátých let 19. století a trval do počátku 20. století. Typický impresionistický obraz poznáme většinou už na dálku – charakteristickým znakem tohoto směru je především důraz na okamžikovost, zobrazení bezprostředního dojmu a zachycení prchavých světelných jevů a barev v přírodě.

Tento přístup k malbě tedy znamenal opuštění tradic akademické ateliérové tvorby a přechod k rychlému způsobu malby v plenéru, což bylo pro soudobou generaci pobuřující. Impresionistické obrazy postrádají pečlivou vypracovanost a náročné kompozice starých mistrů, ale zobrazují okolní svět v momentální náladě a dávají důraz na vzácnost a jedinečnost rychle mizejícího dojmu.

Už několik malířů před impresionisty prohlédlo konzervatismus akademické tvorby a pokusilo se o hledání vlastní cesty v umění a zachycení skutečnosti, což mělo později na impresionisty významný vliv. Jako jeden z prvních zdrojů inspirace můžeme uvést anglické romantické krajináře 18. a 19. století, jako byli Joseph Mallord William Turner a John Constable. Dalšími prvky do vývoje impresionismu přispěl též romantický malíř Eugène Delacroix, Eugène Boudin, Charles Daubigny, či francouzští realisté tzv. „barbizonské školy“, mimo jiné Théodor Rousseau, Gustave Courbet a Jean-Baptiste Camille Corot. Jako samostatnou kapitolu hrající podstatnou roli pro vznik impresionismu můžeme též zmínit Edouarda Maneta, jenž se stal jednou z vůdčích osobností tohoto nového revolučního směru, i když se v zásadě nikdy neodklonil od principů realistické malby.

Bal du moulin de la Galette(Tanec v moulin de la Galette), Pierre-Auguste Renoir, 1876

Základním znakem impresionistické malby je čistá barevná skvrna, důležitá pro zachycení prchavosti světla a zářivé barevnosti krajiny. Téměř všichni impresionisté (vyjma například Pierre-Auguste Renoira či Edouarda Maneta) nepoužívají černou barvu ani kontury, ale hlavně zářivé, nemíchané barvy. Obrazy jsou tvořeny skicovitou, rychlou technikou, většinou krátkými tahy a lehkými doteky štětce. Kompozice bývá většinou dost jednoduchá, na rozdíl od komplikovaných a promyšlených maleb přijímaných do oficiálního Salonu, na kterých malíři pracovali i několik měsíců.

Velkou roli hraje též uplatnění optických zákonů, kdy se výsledný obraz barevných skvrn spojuje až v divákově oku. Malíři se díky novým poznatkům ve fyzice a optice  naučili vnímat tvary, barvitost a rozmanitost přírody i atmosférických jevů na základě vědeckých poznatků – tedy úplně jiným způsobem než dříve.

Co se týče techniky tvorby, impresionisté dávali přednost akvarelům, pastelům, rudce či barevným tužkám, a díky používání systému barevných skvrn a teorii rozkladu světla se jejich paleta výrazně zesvětluje a projasňuje.

Impresionismus je tedy revoluční umělecký směr, který ovlivnil několik generací budoucích malířů a dokázal konvenční akademickou tvorbu dostat ven do přírody mezi opravdové lidi.