Staropražská zákoutí, Jakub Schikaneder, 1907 - 1909

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Studenti v akademii École

Z čistě encyklopedického hlediska můžeme impresionismus definovat jako umělecký směr zahrnující převážně malířství, ale i sochařství a grafiku, který vzniká přibližně v polovině šedesátých let 19. století ve Francii a trvá do počátku 20. století.

Ke vzniku tohoto směru ale začínají určité skupiny umělců inklinovat už mnohem dříve, kdy některé francouzské malíře začíná popouzet dogma ateliérové malby a privilegium pařížského Salonu, jenž prezentuje široké veřejnosti pouze oficiální francouzské výtvarné umění.

Exponáty pro Salon byly vybírány Akademií výtvarných umění, která kategoricky přijímala pouze umělecká díla zabývající se převážně mytologickou, náboženskou a historickou tematikou. Dále se tato díla musela též vyznačovat dokonale vybroušenou malířskou technikou, uhlazeností tahů štětce a pečlivě vybranou kompozicí, takže malíři, kteří chtěli uspět u laické veřejnosti i mezi uměleckými kritiky, byli nuceni odložit veškerou svou fantazii a slepě kopírovat historická fakta, mýty či biblické příběhy, aniž mohli do díla vnést nějaký vlastní nápad nebo pokusit se o zobrazení člověka moderní francouzské společnosti.

Zrození Venuše, Alexandre Cabanel, 1863

Impresionismus ve Francii – 2. První léta

Impresionismus ve Francii – 3. Období první výstavy

Impresionismus ve Francii – 4. Období druhé výstavy

Impresionismus ve Francii – 5. Období páté až osmé výstavy

Impresionismus ve Francii – 6. Poslední léta

]]> http://www.impresionismus.cz/2009/09/13/impresionismus-ve-francii-1-pocatky/feed/ 0