Staropražská zákoutí, Jakub Schikaneder, 1907 - 1909

České výtvarné umění ve snaze o vyrovnání s moderními uměleckými směry a vlastními tradicemi dospělo k novému pojetí krajiny především díky dílům Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Otokara Lebedy a dalších malířů. Ti dokázali propojit vztah k rodné zemi, náladovost, smyslové vnímání světa a duševní život moderního člověka a tím vyzdvihli české umění na  mezinárodní úroveň.

Mezitím co ale v krajinomalbě došlo k syntéze smyslovosti, duchovna a místních tradicí, ve figurální tvorbě bylo vyrovnávání se se starými normami mnohem obtížnější. Toto napětí vedlo k prolínání figurálního a krajinného žánru malířství a také k syntéze naturalistického pojetí s koncepty symbolismu a impresionismu.

Osobnostmi tohoto vývoje krajinářské malby byli například Jaroslav Panuška, Václav Brožík či Jakub Schikaneder, kteří se už zabývali vlastní syntézou krajiny a figurálních motivů a inspirovali se prací a životem venkovského lidu.

Úsilí českého výtvarného umění o spojení krajiny a figury výrazně napomohla též tvorba Vojtěcha Hynaise (obraz Paridův soud, 1892), Karla Hlaváčka či Jana Preislera. Nový směr vývoje naznačují také neoromantické tendence umělců, jako byli například Maxmilián Pirner, Hanuš Schweiger či Beneš Knüpfer.

České umění se nadále ubírá cestou moderních směrů a nastupují další malíři přejímající prvky rychle se rozvíjející soudobé tvorby. Mimo jiné je to například Max Švabinský, v jehož raném díle můžeme též pozorovat náznaky impresionismu, Miloš Jiránek, Ludvík Kuba či František Kupka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Ve Veltruském parku, Antonín Slavíček, 1896

Vedoucím duchem celé krajinářské generace a nejvýznamnějším představitelem českého impresionismu se stal Antonín Slavíček (16. 5. 1870 – 1. 2. 1910). Velký vliv na jeho tvorbu měl především jeho pražský původ a náboženská výchova, takže poté, co se stává jedním z prvních žáků Mařákovy krajinářské školy, je schopen díky svým předpokladům a nadání využít spontánnost svého smyslového pojetí malby. Stává se malířskou osobností, které se podařilo spojit dědictví realistických malířů a impresionistickou revoluci s českou tradicí smyslovosti a tělesnosti.

Slavíčkův vztah k Praze, v níž prožil svá dětská léta, se projevuje v jeho mistrovských dílech, kde se zabývá jak historickým kouzlem atmosféry města, tak i anonymitou člověka v davu a vlastními pocity. Další významnou součástí jeho rozsáhlé tvorby jsou motivy lesa, kde plně využívá své mistrovství v zachycení pohybu a rozechvělého světla. Jeho tvorbu ale tragicky ukončila náhlá mrtvice, po níž už Slavíček nebyl schopen malovat, a tak raději zvolil dobrovolnou smrt.

Dalším představitelem náladového malířství s tendencemi k symbolismu a secesi je Antonín Hudeček (14. 1. – 1872 – 11. 8. 1941), blízký přítel Antonína Slavíčka. Největší vliv na Hudečkovu tvorbu mělo studium v Mnichově a jeho následný návrat do Prahy roku 1893, kdy se již začínají díky Chittussimu a Mařákovi zhodnocovat nové přínosy evropského krajinářství. V Hudečkově tvorbě ale začínají postupně převládat melancholické rysy a v malbě krajin psychického a náladového zaměření pokračuje i v dalších letech.

Z Krkonoš - Cesta, Otokar Lebeda, 1894

Talent Otokara Lebedy (1877 – 1901), dalšího představitele Mařákovy školy, se začal projevovat již v raném věku a jeho dílo se stalo nedílnou součástí dějin české krajinomalby i přesto, že ukončil svůj život ve 24 letech. Nejvíce byl ovlivněn dílem Mařáka, Chittussiho a realistickými tendencemi českého malířství. Časem se začal více zaměřovat na psychické a emotivní vyjádření povahy přírody a hledal inspiraci v rozdílných koutech země.

Lebeda spolu se Slavíčkem a Hudečkem již tvoří skupinu malířů, která se začíná pomalu odlišovat od tradiční krajinomalby, a i když jim za vzor ještě stále slouží dědictví impresionismu, pouští se do nových experimentů a jejich malba získává více psychologický ráz. Zásadní dílo Otakara Lebedy Zabití muže bleskem se blíží až k hranicím expresionismu.

V dílech další řady malířů se později začínají již výrazně projevovat psychické motivy, duševno a též i figurální tematika, což se týká mimo jiné Jana Preislera, Maxe Švabinského či Miloše Jiránka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů