Ve Veltruském parku, Antonín Slavíček, 1896

Vedoucím duchem celé krajinářské generace a nejvýznamnějším představitelem českého impresionismu se stal Antonín Slavíček (16. 5. 1870 – 1. 2. 1910). Velký vliv na jeho tvorbu měl především jeho pražský původ a náboženská výchova, takže poté, co se stává jedním z prvních žáků Mařákovy krajinářské školy, je schopen díky svým předpokladům a nadání využít spontánnost svého smyslového pojetí malby. Stává se malířskou osobností, které se podařilo spojit dědictví realistických malířů a impresionistickou revoluci s českou tradicí smyslovosti a tělesnosti.

Slavíčkův vztah k Praze, v níž prožil svá dětská léta, se projevuje v jeho mistrovských dílech, kde se zabývá jak historickým kouzlem atmosféry města, tak i anonymitou člověka v davu a vlastními pocity. Další významnou součástí jeho rozsáhlé tvorby jsou motivy lesa, kde plně využívá své mistrovství v zachycení pohybu a rozechvělého světla. Jeho tvorbu ale tragicky ukončila náhlá mrtvice, po níž už Slavíček nebyl schopen malovat, a tak raději zvolil dobrovolnou smrt.

Dalším představitelem náladového malířství s tendencemi k symbolismu a secesi je Antonín Hudeček (14. 1. – 1872 – 11. 8. 1941), blízký přítel Antonína Slavíčka. Největší vliv na Hudečkovu tvorbu mělo studium v Mnichově a jeho následný návrat do Prahy roku 1893, kdy se již začínají díky Chittussimu a Mařákovi zhodnocovat nové přínosy evropského krajinářství. V Hudečkově tvorbě ale začínají postupně převládat melancholické rysy a v malbě krajin psychického a náladového zaměření pokračuje i v dalších letech.

Z Krkonoš - Cesta, Otokar Lebeda, 1894

Talent Otokara Lebedy (1877 – 1901), dalšího představitele Mařákovy školy, se začal projevovat již v raném věku a jeho dílo se stalo nedílnou součástí dějin české krajinomalby i přesto, že ukončil svůj život ve 24 letech. Nejvíce byl ovlivněn dílem Mařáka, Chittussiho a realistickými tendencemi českého malířství. Časem se začal více zaměřovat na psychické a emotivní vyjádření povahy přírody a hledal inspiraci v rozdílných koutech země.

Lebeda spolu se Slavíčkem a Hudečkem již tvoří skupinu malířů, která se začíná pomalu odlišovat od tradiční krajinomalby, a i když jim za vzor ještě stále slouží dědictví impresionismu, pouští se do nových experimentů a jejich malba získává více psychologický ráz. Zásadní dílo Otakara Lebedy Zabití muže bleskem se blíží až k hranicím expresionismu.

V dílech další řady malířů se později začínají již výrazně projevovat psychické motivy, duševno a též i figurální tematika, což se týká mimo jiné Jana Preislera, Maxe Švabinského či Miloše Jiránka.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 2. Období rozkvětu

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů

Vesnická idyla, František Kaván, kolem roku 1910

V českém impresionismu se výrazně uplatnily ideály a nadšení mladé nastupující generace výtvarníků, jejichž tvůrčí možnosti a vztah k přírodě se staly dominantním principem ve vývoji české krajinomalby.

Příležitost hledat nové podněty a rozvíjet krajinomalbu poskytla mladé generaci zejména Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii. Sám Julius Mařák (29. 3. 1832 – 3. 10. 1899) se celý svůj život věnoval pouze krajinomalbě a díky své snaze o zobrazení náladovosti přírody a prchavosti viděného okamžiku dosáhl velkých úspěchů – navíc byl také jediným krajinářem, který se podílel na výzdobě Národního divadla.

Spolu s Juliem Mařákem se též v české krajinomalbě tohoto období výrazně prosadil Antonín Chittussi (1. 12. 1847 – 1. 5. 1891), jenž od roku 1879 působil ve Francii, kde se pod vlivem malířů tzv. barbizonské školy pokouší o lyrickou syntézu české krajiny a postupně dospívá k impresionismu.

V roce 1892 se uskutečňuje posmrtná výstava Chittussiho díla a ta poskytuje soudobé malířské generaci novou inspiraci – ať už jde o návaznost na tvorbu samotného Chittussiho a jeho plenérovou malbu barbizonské školy, či návrat k působení Antonína Mánesa a jeho obrazy využívající tendence holandského barokního krajinářství 17. století.

Umělci z Mařákovy krajinářské školy tedy měli již určitý základ, ze kterého mohla vyrůstat jejich vlastní tvorba. Zdroje a náměty ale také nacházeli v dílech svých krajinářských předchůdců i současníků. V tomto období se postupně uplatnilo množství malířů různorodého zaměření a odlišného nadání jako například Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Hudeček, Antonín Kalvoda, Bohuslav Dvořák, Václav Březina, Josef Holub, Jan Minařík, Bohumil Plaške, Ferdinand Engelmüller, František Pečinka a další.

Skály, Antonín Chittussi, kolem 1865

Jedním z nejvýraznějších žáků Mařákovy školy je bezesporu František Kaván (10. 9. 1866 – 16. 12. 1941), jenž se po realistických a symbolistických začátcích začíná plně věnovat krajinomalbě. Jeho dílo se ale odlišuje od jiných krajinářů především svým duchovním a meditačním zaměřením, kdy se odklání od vlivů Julia Mařáka a Antonína Chittussiho a následuje svou vlastní cestu pokory před přírodou, citlivosti, hledání duchovního smyslu lidské existence a touhu po objevení tajemství přírody. V rámci akademických studií se svými spolužáky Slavíčkem, Dvořákem a dalšími poznával nová místa české krajiny, nechával se upoutat krásami přírody a z takového putování a objevování získával nové podněty pro svá díla.

Ohlasy pravého impresionismu se ale začínají projevovat až v jeho pozdní tvorbě, kdy po negativní kritice svých obrazů upouští od snahy po duchovním a magickém zobrazení krajiny a zabývá se více světlem a atmosférou.

Další díly:

Impresionismus v Čechách – 1. Raná léta a první umělci

Impresionismus v Čechách – 3. Příchod nových malířů

Impresionismus v Čechách – 4. Závěrečné období a nástup nových směrů